Blog

Berlusconiho “bulharský edikt” a politická role italských médií

11.2.2013 | Andreas Pieralli, italský novinář

Výrazem “bulharským edikt” se v italské politické a novinářské scéně myslí výrok, jehož cílem je diktátorským způsobem se zbavit nějakého nepohodlného novináře. Inspirátorem této neblahé formulace byl Silvio Berlusconi...

Výrazem “bulharským edikt” se v italské politické a novinářské scéně myslí výrok, jehož cílem je diktátorským způsobem se zbavit nějakého nepohodlného novináře. Inspirátorem této neblahé formulace byl Silvio Berlusconi, který dne 18. dubna 2002 při státní návštěvě v Bulharsku v roli italského premiéra, prohlásil, že „Enzo Biagi, Michele Santoro a Daniele Luttazzi zločinecky zneužívají veřejnou televizi“. Ve zvláštní Berlusconiho terminologii je „zločinecké“ veškeré kritické vystupování vůči němu a jeho nesčetným politickým a ekonomickým aférám. Přitom první dva, Biagi a Santoro, se řadí mezi nejlepší italské novináře všech dob (bohužel Biagi zemřel v roce 2007), Luttazzi je pak velmi kvalitní satirik a komik, který si s nikým nebere servítky.
Vážným a nebezpečným výsledkem výše zmiňovaného „bulharského ediktu“ bylo nadcházející rychlé vyhnání těchto tří autorů z veřejné televize nezávisle na extrémně vysoké sledovanosti jejich pořadů. To svědčí o hrozivém stavu italské veřejnoprávní televize a o její poddanosti a slabosti vůči politickým tlakům. Tudíž není se čemu divit, že podle organizace Reporters without borders se v roce 2002 v žebříčku svobody tisku Itálie umísťovala na 40. místě (za Bulharskem a Jižní Korejí a před Českou republikou a Argentinou). Ale to byl ještě začátek Berlusconiho éry. Po dalších 10 letech jeho téměř nerušené vlády (pokud pomineme krátkou pauzu Prodiho) se v roce 2012 Itálie umístila na 61. místě za Bosnou a Guyanou a před Střední africkou republikou a Lesothem a ztratila 21 míst (za to samé období si naopak Česká republika polepšila o 27 míst a umístila se na 14. místě, před Irskem a za Novým Zélandem).
Příběh má paradoxní a zcela ironické pokračování. Poté, co byl z veřejné televize vyhnán Michele Santoro, po delší době zahájil velmi zajímavý projekt zvaný Servizio Pubblico (Veřejná služba, jako narážka na veřejnoprávní televizi, která ovšem veřejného má velmi málo). Jedná se o pořad, který byl financován samými drobnými podporovateli částkami 10 € (jsem jeden z nich) a zřejmě i reklamními spoty. Byl vysílán jen na Internetu ve streamingu a na několika málo regionálních televizích. Díky vysoké kvalitě programu a bohatému obsazení zajímavými hosty (mezi kterými pravidelně byl i novinář Marco Travaglio, který jako první v bývalém pořadu výše citovaného Daniele Luttazzi otevřeně mluvil o podezření spojení Berlusconiho se sicilskou mafií) úspěch byl tak velký, že se nakonec pořad vrátil do národní televize a na kanál LA7, což je asi jediná soukromá italská celostátní televize, která si stále zachovává poměrně vysokou nezávislost.
Jak známo v listopadu roku 2011 pod tlakem evropských finančních trhů Berlusconi podal demisi z postu ministerského předsedy, kde ho nahradil neoliberální profesor Mario Monti. Po delším váhání, zda se do aktivní politiky vrátit či nikoliv (jeho prohlášení si často protiřečila ze dne na den), nakonec se Berlusconi rozhodl, že bude opět kandidovat v parlamentních volbách, které se budou konat v Itálii na konci února. Analýza aktuální politické situace je zřejmě nad rámec tohoto článku. Je ale až trapné, jak si Berlusconi stěžoval, že během minulého roku svého vládnutí premiér Mario Monti byl neustále přítomen ve veřejnoprávní televizi (ano, choval se přesně tak, jak to dělal sám Berlusconi, kdy mohl státní televizi ovlivňovat).
Veden snahou být viděn co nejčastěji na obrazovkách za cílem se vrátit k moci se Berlusconi začal objevovat ve všech možných pořadech. Ve svých televizích se jednalo o směšné rozhovory, kde dotyčný „novinář“ klad vždy pohodlné a vyhovující otázky předem sjednané s týmem bývalého premiéra. Některý z těchto rozhovorů byl tak trapný, že by klidně mohl zápasit s politickými debatami komunistických předáků Husákovy éry. V jeho horečnaté honbě po televizní viditelnost Berlusconi přijal nabídku Santora zúčastnit se jeho pořadu Servizio Pubblico. Rozhodl se tudíž jít přímo do jámy lvové svého úhlavního novinářského nepřítele a oponenta. Přitom dobře věděl, že již samotná zpráva, že se toho pořadu zúčastní, spustí právě ten rozruch a debaty, které vždycky vědomě hledal a které jsou základem jeho politického úspěchu. „Ať se o tom mluví dobře nebo špatně, hlavně ať se o tom mluví“ řekl kdysi slavný Oscar Wilde, to právě zní jako hlavní Berlusconiho motto.
Nakonec to byla zajímavá a šťavnatá podívaná. Chvíli Berlusconi těžce trpěl útoky svých historických novinářských nepřátel a bylo vidět, jak si neví rady v opravdově debatě, kde nemá před sebou ochočeného tazatele. Chvíli zase byl schopen se z největších trapasů, kdy mu oponenti házeli nepohodlné pravdy přímo do obličeje, dostat více méně vtipnými – nebo spíše trapnými – bonmoty (připomíná Vám to někoho?!), jak když kapesníkem očistil křeslo Marca Santora, jeho nejsilnějšího kritika.
Koneckonců ve výsledku nebyl obzvlášť obratný. Kdo zná pravdu o pofiderních Berlusconiho kšeftech, nebyl nějak překvapen, a kdo naopak tvrdohlavě stále věří jeho lžím, tak dostal jeho typickou show. To, co naopak stojí za zmínku je fakt, že hned po pořadu Berlusconi zaznamenal růst o dva procentuální body volebních preferencí. To spustilo lavinu kritik zejména ze strany médií blízkých PD, demokratické straně středo-levicové. Hlavní Berlusconiho soupeř prý tím, že ho do studia pozval, umožnil se mu tolik zviditelnit a zlepšit si pozici v průzkumech veřejného mínění.
Z mediálního hlediska nastává tedy zajímavá otázka: jak se měl chovat Santoro? Z jedné strany muselo mu být jasné, že pozváním do studia poskytne Berlusconimu optimální prostor, aby se předváděl, a to i přes veškeré kritické hlasy, kterým musel čelit. Z druhé zase mít svého historického soupeře ve svém programu, zejména poté, co ho sám Berlusconi vyhodil z veřejnoprávní televize, z novinářského uhlu to musela být skvělá příležitost, která se nenaskytne každý den, a to nejen ke zvýšení sledovatelnosti, ale taky k určité morální revanši.
 Hlavní výtka od jeho kolegů, která spíše zněla jako dost špatně skrytý projev žárlivosti, zněla, že Santoro prodal duši ďáblovi: za sledovatelnost čertovi pomohl na cestě k moci. Ale do jaké míry jsou tyto kritiky oprávněné? Mám za to, že nemají žádné opodstatnění. Jakožto novinář, a to velmi kvalitní, jeho stěžejním profesním úkolem je informovat veřejnost o hlavní dění na politické scéně, a jaká lepší příležitost než se přímo dotázat jednoho z hlavních politických aktérů? A je-li Berlusconi bohužel ještě dnes jeden z hlavních politických aktérů, to nelze popřít, jistě není to vina Santora, který naopak vždy vedl tvrdý novinářský boj proti němu.
Spíše by se dalo říct, že je to vina právě středo-levicové strany PD, jenž ho nyní kritizuje, a která za tyto až příliš dlouhá léta Berlusconiho vládnutí nebyla schopna přesvědčit Italy věcnými a fundovanými argumenty, aby ji volili. Když měla příležitost vládnout, nebyla s to ani prosadit kvalitní zákon o střetu zájmů, nejmocnější a asi jedinou opravdu účinnou zbraň nejen proti Berlusconimu, ale proti celé italské byznys-politické-mafiánské kastě. A nyní se svou politickou neobratnost snaží házet na novináře, kteří jen dělají svou práci. Čili, v závěru, si myslím, že nelze očekávat od tisku a od médií, aby udělali práci, která přísluší politikům a za kterou jsou štědře placeni.

Komentáře

Článek nemá žádné komentáře. Napište první komentář právě vy!

Napište svůj komentář

*nebude zveřejněn
Email není validní.
 
Odeslat

Kontakty

E-mail: info@mediapodlupou.cz

Napište nám

Nesprávný formát emailové adresy.
Zpráva odeslána. Chyba při odesílání.

Sledujte nás na Facebooku

Sledujte náš Twitter

Twitter @mediapodlupou