Lekce 1.1. | autor: Jan Cebe

Jak změnily současné komunikační technologie povahu zpravodajství a publicistiky

Slovo úvodem

Způsob, jakým si lidé vzájemně vyměňovali informace, už od úsvitu dějin zásadně ovlivňoval směr, kterým se lidstvo vyvíjelo. Velké říše starověku, jakými byly například Egypt či Římské impérium, se mohly rozvinout především díky propracovaným způsobům předávání zpráv, které byly nezbytné pro efektivní správu říše. Ne náhodou provozovali Římané hustou poštovní síť, která pokrývala území od Egypta až po Británii.

Přímá úměra mezi rozvojem společnosti a rozvojem zpravodajských technologií provází lidstvo až do dnešních dnů. Rychlý rozvoj telegrafní sítě v polovině 19. století v USA akceleroval expanzi směrem na západ, rychlá implementace mobilních digitálních technologií dnes mění tvář dříve zaostávajících zemí východní Asie.

Média ve smyslu komunikačních prostředků užívaných k informování široké veřejnosti samozřejmě byla, jsou a v budoucnu budou součástí těchto změn. Technologie, které k naplnění své společenské funkce média využívají, přitom budou podobu poskytovaného zpravodajství vždy zásadním způsobem ovlivňovat a tím i měnit způsob, jakým zprávy přijímáme a konzumujeme.

Následující kapitola se pokusí přiblížit, jakých podob tyto zákonitosti v dějinách vývoje médií nabývaly.

Éra pravidelného zpravodajství přístupného pro širší okruh příjemců začíná několik desetiletí po vynálezu knihtisku. S touto revoluční technikou přišel v polovině 15. století jako první Johannes Gutenberg z německé Mohuče. Díky jeho zdokonalení a zjednodušení již dříve známé metody tisku mohli tiskaři začít poměrně snadno a rychle vytvářet totožné kopie zajímavých zpráv a nabízet je zájemcům. První, ještě neperiodicky tištěné, zpravodajské letáky informovaly lidi v okolí o aktuálních událostech, jako byly války, náboženské bouře, zámořské objevy, přírodní katastrofy apod. Z těchto nárazových aktivit se pak již na počátku 17. století vyvíjí první pravidelné zpravodajské médium pro širší veřejnost – tištěné noviny.

Podoba zpravodajství v prvních novinách samozřejmě odrážela technické i společenské limity dané doby. Noviny byly tehdy výsledkem práce jednoho člověka, který byl sám sobě redakcí, tiskárnou i distribučním oddělením. Na nějaké vyhledávání zajímavých témat či informací a jejich ověřování tak samozřejmě nebyl čas a upřímně řečeno, po novinách tehdy čtenáři nic takového ani nepožadovali. Do novin se tak bez ladu a skladu dostávalo vše, co jejich vydavateli přišlo pod ruku. Oblíbené bylo přitom především zpravodajství ze zahraničí. Domácí události si totiž lidé v tisícových městech raději sdělili ústně na tržišti. Od novin čekali zprávy s vůní dálek, které pro ně byly nedosažitelné. Také pro vydavatele bylo zpravodajství „zdaleka“ bezpečnější. Domácí zpráva s ožehavým obsahem totiž mohla snadno zavdat příčinu k postihům ze strany místní vrchnosti a její tištěná podoba znamenala důkaz, který nebylo možné jen tak zpochybnit. Snaha vládnoucí moci kontrolovat obsah zpravodajství je totiž stará stejně jako zpravodajská média sama.

Video 1 – Gutenbergův knihtisk - dokument

Zdroj: http://www.youtube.com/watch?v=Y1vl2j24Mtk

Podobu zpravodajství v prvních novinách výrazně ovlivňovaly také prostředky jeho distribuce. Důležitým způsobem šíření zpráv k odběratelům se již v 17. století stává pošta, která zprvu fungovala s týdenní periodicitou. Pošta přitom noviny nejen rozvážela ke čtenářům, ale zároveň znamenala významný zdroj čerstvých zpráv pro novinové vydavatele. Ne nadarmo se kromě tiskařů stávají prvními vydavateli novin také poštmistři. Tehdy totiž neexistovalo listovní tajemství a tak poštmistři otvírali dopisy a zajímavé informace pak používali v novinách. První noviny vzhledem k fungování pošty vycházejí jako týdeníky. Teprve na přelomu 17/18. století se začínají ve velkých obchodních a politických centrech objevovat první deníky. Podoba jejich zpravodajství je nicméně obdobná. Dlouhé texty bez jakékoliv úpravy řazené chronologicky za sebou.

Obrazový doprovod zpráv ještě neexistoval, přenos obrázků do tisku prostřednictvím dřevorytů či mědirytin byl sice možný, ale časově velmi náročný a pro aktuální potřeby novinového zpravodajství tudíž stěží použitelný. Některé listy specializované na obrazovou složku však vycházely ještě před příchodem fotografie. K přenosu obrázků do tisku využívaly především metody litografie, s níž v roce 1796 přišel český rodák Alois Senefelder. Mezi první zpravodajská periodika, u nichž dominovala právě vizuální složka, patřil například Ilustrated London News vycházející od roku 1842. V roce 1852 tento list zveřejnil reprodukce fotografií zachycujících momenty z Krymské války od slavného fotografa Richarda Fentona a dosáhl na tu dobu ohromujícího nákladu 300 000 výtisků. Významný posun v obrazové složce zpravodajství přichází v 70. letech 19. století, kdy se v novinách začínají objevovat první fotografie, přinášející do té doby nejvěrnější možný obraz zachycované události. Právě na fotografiích založil na přelomu 19/20. století svůj úspěch například londýnský deník Daily Mirror patřící do vydavatelského impéria prvního britského mediálního magnáta Alfreda Harmsworthe alias Lorda Northcliffa.

S příchodem fotografie do novinového zpravodajství se rodí fotožurnalismus jakožto nové odvětví žurnalistické práce založené právě na komunikaci obrazem. Tuto novou specializaci v novinářské práci pak doprovází vznik časopisů, které zachycují události prostřednictvím nového zpravodajského žánru – fotoreportáže. Obrazová složka zde již netvoří doprovod k textu, ale naopak. Hlavním nositelem sdělení je právě fotografie. Mezi neznámější časopisy tohoto typu patří bezesporu Life slavného amerického vydavatele Heryho Luce, v němž se od roku 1923 do současnosti vystřídaly desítky nejlepších fotožurnalistů své doby.

Zpravodajství analogového věku

Devatenácté století je stoletím pokroku ve všech společenských oblastech, média nevyjímaje. Rotační tiskařský stroj, fotografie, to vše znamenalo pro zpravodajství zásadní změny. Největším převratem v šíření zpráv však byl bezesporu vynález elektrického telegrafu – technologie, která umožnila do té doby nepředstavitelně rychlou komunikaci prostřednictvím elektrických impulzů. Do příchodu telegrafu závisela rychlost přenosu informace především na možnostech dopravního spojení. Pošta putovala prostřednictvím dostavníků, lodí, později železnice, doba doručení však byla vždy závislá na fyzické vzdálenosti mezi odesílatelem zprávy a jejím příjemcem. Telegraf toto časoprostorové omezení v podstatě zrušil. Stokilometrové vzdálenosti najednou zpráva překonala během několika sekund či minut. Svět se tak jednou provždy změnil a zmenšil.

Video 2 - Dějiny telegrafu (dokument společnosti Western Union)

Zdroj: http://www.youtube.com/watch?v=4ziHpB-Dw7o

S přenosem informací prostřednictvím elektrických impulzů experimentovaly v první polovině 19. století lidé v Severní Americe i v Evropě. Patentový závod nakonec vyhrál americký malíř a vynálezce Samuel Morse, který též vymyslel speciální kód pro přenos textu pomocí telegrafu, tzv. Morseovu abecedu. První telegrafní stožáry byly vztyčeny na lince mezi americkými městy Washington a Baltimore v roce 1844. Úvodní zpráva analogové éry komunikace byla na této lince přenesena 24. 5. 1844, kdy Morse odeslal z Washingtonu památnou větu "What hath God wrought?". V roce 1850 už Spojené státy pokrývala telegrafní síť v délce více než 19 tisíc kilometrů. Za dalších dvacet let se pak rozrostla na desetinásobek. Telegrafní spojení se rychle rozvíjelo i v Evropě a již v roce 1855 je poslána první zpráva mezi Londýnem a černomořským přístavem Balaklava, opěrným bodem britské armády v období tzv. Krymské války.

S příchodem telegrafu se podoba zpravodajství výrazně mění. Pojem „aktuálnost“ získává zcela nový rozměr. Jestliže se v roce 1857 zpráva z Evropy do USA dostávala na parolodi společnosti Cunard zhruba 2 týdny, o rok později, kdy byl mezi oběma kontinenty položen první podmořský telegrafní kabel, již zpráva překonala stejnou vzdálenost v řádu několika minut. Linka však fungovala jen krátce a na stabilní spojení si tak Evropané a Američané museli počkat až do roku 1866.

S telegrafem vzniká zcela nový typ mediální organizace – tiskové agentury. Tyto zprvu výhradně soukromé společnosti využívaly telegrafní sítě pro rychlé získávání zpráv z domova i ze zahraničí a tento zpravodajský servis následně za úplatu poskytovaly předplatitelům. Častá provázanost tiskových agentur s poskytovateli telegrafního spojení přitom vedla v Evropě, a ještě silněji ve Spojených státech, k faktické monopolizaci celosvětového toku informací. V Evropě dominovaly trhu se zahraničním zpravodajstvím od poloviny 19. století tři velké tiskové agentury: francouzský Havas (dnes AFP), německá Wolffen Telegraphen Büro (dnes DNB) a britský Reuter. Ve Spojených státech pak byla situace ještě jednodušší, protože faktický monopol zde držela jen agentura Associated Press, která díky dohodě s monopolním poskytovatelem telegrafního spojení, společností Western Union, úspěšně bránila vzniku jakékoliv vážnější konkurence. Noviny byly zejména v oblasti zahraničního zpravodajství na službách těchto agentur závislé, což umožňovalo udržovat vysoké ceny za telegrafní spojení i za zpravodajský servis. Právě vysoká cena telegramů navždy změnila podobu novinového zpravodajství. Protože se za telegrafní zprávu platilo „od slova“, musely být takové texty informačně hutné, přitom ale velmi stručné. Květnatý styl doby „před telegrafní“ tak nahrazuje maximální úspornost. Nejdůležitější informace se přesouvají na samý začátek zprávy, méně relevantní informace pak na konec. Zprávu tak bylo možné odzadu rychle a snadno zkrátit, aniž by tím hlavní sdělení nějak utrpělo. Zároveň tak dochází k objektivizaci zpravodajství - postupnému oddělování faktických informací od osobních žurnalistových názorů, na něž již nezbývá prostor. Tento styl „obrácené pyramidy“ si novinové zpravodajství zachovává dodnes, i když doba telegramů je již dávno pryč.

Dalším významným pokrokem v oblasti komunikace byl ve druhé polovině 19. století telefon, vynález Američana Alexandra Grahama Bella z roku 1876. Také tento přístroj výrazně ovlivnil podobu žurnalistické práce. Od 80. let 19. století, kdy začaly být redakce ve velkých městech vybavovány vlastními telefonními linkami, měl telefon značný dopad na aktuálnost a také přesnost novinového zpravodajství, protože oproti telegrafu umožňoval lépe vysvětlit kontext zprávy. Ne nadarmo se například na poštovních úřadech ve Vídni po zasedání vlády či parlamentu tvořily fronty u telefonů, aby čeští vídeňští dopisovatelé co nejrychleji nadiktovali články o výsledcích jednání kolegům v pražských redakcích. Také sportovní reportáže z fotbalových utkání končících v době redakční uzávěrky nyní mohli sportovní reportéři diktovat telefonem přímo do redakce a stihli tak čtenářům zprostředkovat výsledky i nedůležitější momenty dopoledních zápasů ještě v odpoledním vydání novin.

Zcela nový typ zpravodajství se rodí v prvních letech 20. století s příchodem filmu. Ačkoliv se film již od počátku profiloval zejména jako zábavní médium, využíván byl i jeho zpravodajský potenciál. Ten nespočíval ani tak v aktuálnosti promítaných událostí, která většinou zaostávala daleko za novinami, jako spíše v jejich vizualizaci, která byla na tu dobu něčím naprosto jedinečným. Lidé tak měli zničehonic možnost vidět věci a osobnosti, o kterých do té doby pouze četli. Vše bylo navíc v pohybu tak, jako by se divák vyobrazovaného děje bezprostředně účastnil. Sekvence dokumentárních snímků začaly být později sestavovány v delší pásma – filmové týdeníky. Ty se pak v kinech promítaly před samotným hraným filmem. Velkou popularitu si filmové týdeníky získaly zejména v 1. světové válce, kdy přinášely autentické záběry z dění na frontě. Mezi nejstarší a také nejúspěšnější týdeníky patřil například Pathé Journal, vydávaný od roku 1909 francouzskou filmovou společností Pathé, o dva roky později pak Pathého domácí konkurent Gaumont přichází s vlastním týdeníkem Gaumont-Actualités. Jedná se však ještě o němou éru filmu, která možnosti zpravodajství dosti omezovala. K velkému rozmachu dochází až s příchodem zvuku v meziválečném období, kdy se začínají prosazovat americké zvukové týdeníky společností jako Paramount či Fox. Filmové týdeníky plnily svou roli až do rozšíření televize, která vnesla do obrazového zpravodajství aktuálnost a snadnou dostupnost, čemuž už filmové týdeníky nemohly konkurovat. Přesto se v mnoha kinech udržely ještě dlouho poté, co svět zpráv ovládlo televizní vysílání.

V září 1859 mohli obyvatelé New Yorku sledovat polární záři, úžasné divadlo, které bylo do té doby vyhrazeno jen obyvatelům zemí za polárním kruhem. Díky velké sluneční erupci, která tento elektromagnetický jev mnohonásobně zesílila, však tehdy „aura borealis“ zasáhla i nově elektrifikovaná města na východním pobřeží Spojených států a poškodila řadu elektrických zařízení. Deník New York Times dokonce přinesl zprávu, že jeden telegrafista odpojil své zařízení od baterií, zabodl dráty přímo do země a získal tolik elektřiny, že mohl bez potíží vysílat dále. Jasný důkaz o možnosti bezdrátového přenosu elektrické energie byl na světě. Po několika desítkách let pokusů pak Guglielmo Marconi předvádí v roce 1897 na salisburské pláni blízko prastarého Stonehenge svůj bezdrátový telegraf, založený právě na přenosu informací prostřednictvím elektromagnetických vln šířených vzduchem. Od zrodu rozhlasu dělí svět již jen dvě desetiletí.

První rozhlasové vysílání pro veřejnost spouští roku 1920 severoamerickém Pittsburghu stanice KDKA vlastněná výrobcem elektrických zařízení, společností Westinghouse. Během velmi krátké doby se pak éter nad Spojenými státy zaplní radiovým ruchem tak čilým, že americká vláda musí přistoupit k prvním regulačním opatřením do té doby zcela neomezovaného komerčního odvětví radiofonie. V roce 1927 už na území USA vysílá 732 rozhlasových stanic, jejichž provoz způsobuje v příjmu rozhlasu takové interference, že kongres ustavuje Federální rozhlasovou komisi (FRC), která má vnést do tohoto zmatku nějaký řád a systém. I nadále však bude rozhlas v USA především komerčním podnikáním, do kterého stát zasahuje jen okrajově. Jinak je tomu v Evropě, kde po úvodních soukromých pokusech přebírá dohled nad rozhlasem ve většině zemí stát. V roce 1922 začíná vysílat britská BBC, československý Radiojournal se přidává jen o rok později. Ačkoliv možnost slyšet na živo mluvit či zpívat člověka, který je od vás vzdálen desítky kilometrů, aniž byste s ním byli jakkoliv hmatatelně propojeni, brala prvním rozhlasovým nadšencům dech, rozhlasové zpravodajství zprvu vůbec nenaplňovalo potenciál nejaktuálnějšího masového média moderní doby. První rozhlasové zpravodajství se totiž zpravidla skládalo ze zpráv, které již ten den vyšly v novinách a oproti periodickému tisku tak rozhlas zprvu nepřinášel žádnou kvalitativní změnu. Právě naopak, zatímco v novinách se mohl čtenář ke zprávě vrátit a přečíst si několikrát pasáž, které dobře nerozuměl, v rozhlase bylo vyřčené slovo jednou provždy nenávratně ztraceno a pokud mu posluchač neporozuměl napoprvé, měl zkrátka smůlu.

Přesto se však pozice rozhlasového zpravodajství od 2. poloviny 20. let rychle zlepšovala. Rozhlasové stanice rekrutovaly vlastní redaktory, kteří již připravovali zprávy přímo podle specifik mluveného slova. Rozhlasové zprávy tak vnesly do světa médií jednoduchý projev bez komplikovaných souvětí, kdy hlavním kritériem dobrého rozhlasového novináře již nebyla schopnost psaní, nýbrž srozumitelného a pohotového mluveného projevu. Svou výjimečnost přibližovat události posluchačům v reálném čase přímo z místa dění s maximální měrou autenticity a emocí prokazoval rozhlas například v rámci prvních přímých přenosů sportovních utkání, které získaly novému médiu zástupy posluchačů. Snad až nebezpečnou důvěryhodnost rozhlasu pak naznačila již ve 30. letech 20. století rozhlasová inscenace Orsona Wellese Invaze z Marsu, kdy fiktivní zpravodajství z napadení USA mimozemšťany vyvolalo paniku a hysterii celospolečenských rozměrů. O něco méně fantaskní, o to však reálnější hrozbou se pak ukázal rozhlas jakožto nástroj propagandy totalitních režimů, zejména pak nacistického Německa.

Video 3– Dokument o rozhlasové hře Invaze z Marsu (2 díly)

Zdroj: http://www.youtube.com/watch?v=ol3NRuMOEGk

Zdroj: http://www.youtube.com/watch?v=s7811lx10y4

Z druhé světové války vyšel rozhlas jako respektované masové médium s obrovským zpravodajským a také propagandistickým potenciálem. Ten byl následně využíván stanicemi, jakými byla například Svobodná Evropa či Hlas Ameriky, k informování a ovlivňování obyvatel států, které se v nové geopolitické situaci ocitly za tzv. železnou oponou ve sféře vlivu Sovětského svazu.

Zlatá éra rozhlasu začíná pohasínat v 50. letech 20. století, kdy se v mnoha vyspělých zemích světa rozvíjí nové informační a zábavní médium – televize. Zpravodajský potenciál televize se jasně ukázal již začátkem 50. let při přenosu několika velkých společenských událostí. Mezi ty nejslavnější patřila bezesporu korunovace britské královny Alžběty II. 2. červen 1953 se totiž nezapsal pouze do britské historie, ale též do dějin médií. Dospělá populace Británie čítala v té době 36,5 milionu obyvatel. 20, 4 milionu z nich sledovalo korunovační akt v přímém televizním přenosu stanice BBC. To představovalo takřka dvojnásobek lidí, kteří událost sledovali prostřednictvím rozhlasového vysílání. Toto vítězství televizního Davida nad rozhlasovým Goliášem předznamenalo budoucí dominanci televize nad ostatními médií. Výhody televizního zpravodajství byly zjevné. Na jedné straně těžilo z vizuální přitažlivosti a autenticity filmových týdeníků, na straně druhé si přisvojovalo aktuálnost a pohotovost rozhlasu. Nelze však tvrdit, že tyto atributy byly televiznímu zpravodajství vlastní již od počátku. Rozvíjely se teprve postupně s tím, jak se rozvíjela záznamová a přenosová technologie. Také televize, podobně jako před lety rozhlas, musela zprvu bojovat s technickými možnostmi a trvalo ještě desítky let, než se přirozenou součástí televizních zpravodajských relací staly přímé reportérské vstupy, které za pomoci satelitních přenosů ukazovaly aktuální dění z míst i tisíce kilometrů vzdálených.

Video 4 – Televizní přenos Korunovace britské královny Alžběty II – dokument

Zdroj: http://www.youtube.com/watch?v=1tU5-XCTCUU

Zpravodajství digitálního věku

Ve stejné době, kdy dochází k bouřlivému rozvoji analogového televizního vysílání, se již pomalu začíná vyvíjet technologie, která započne zcela novou éru komunikace v dějinách lidstva – komunikace na bázi digitálních datových přenosů. Úsvit nové digitální éry předznamenává vznik prvních primitivních počítačů vycházejících z vědecko-technologického vzepětí v období II. světové války a následného období tzv. studené války. První digitální počítačová síť se rodí v 60. letech a nikterak překvapivě se jedná právě o armádní projekt obranné sekce americké vojenské výzkumné agentury ARPA (Advance Research Project Agency). Jedním z hlavních cílů tohoto projektu byla snaha zajistit akceschopnost armádního velení v případě jaderného útoku. Na rozdíl od analogové komunikační sítě, kdy jsou informace přenášeny skrze určitá komunikační centra (například telefonní ústředny), nabízela digitální síť daleko větší odolnost a flexibilitu. Informace se v ní totiž pohybují rozložené na části (tzv. datové balíčky), které mohou být přenášeny různými větvemi datové sítě a spojí se opět až u příjemce. V případě problémů určité části sítě tak mohou informace tyto oblasti obejít a putovat jinudy. Pokud by tedy v případě jaderné války došlo ke zničení určitého armádního komunikačního uzlu, nebyla by akceschopnost velení nikterak zásadně ohrožena, neboť informace by stále proudily jinými cestami. Na rozdíl od samostatných počítačů pak propojení do sítě umožňovalo daleko rychlejší práci s daty, kapacita propojených počítačů navíc mohla být sdílena navzájem, což opět posilovalo výpočetní výkon celé sítě. Neposlední výhodou sítě pak byla možnost jejího využití jakožto velké digitální knihovny informací uložených na jednotlivých propojených počítačích.

Na vývoji první počítačové sítě spolupracovala agentura ARPA s několika univerzitními vývojovými centry v USA i v Evropě. K prvnímu propojení čtyř univerzitních počítačů do sítě došlo v prosinci 1969. Síť dostala jméno ARPANET.

Dalším významným krokem, který přiblížil počítačové sítě běžnému uživateli a předznamenal masové rozšíření digitální komunikace, byl rozvoj elektronických textových zpráv (e-mailů) přenášených mezi jednotlivými počítači v síti. První e-mail poslal svým kolegům programátor Ray Tomlinson již v roce 1972 a tato forma komunikace se rychle rozšířila jako prostředek výměny informací mezi jednotlivými univerzitními pracovišti v síti. Koncem 70. let 20. století začaly počítačové sítě vznikat i mezi dalšími vědeckými pracovišti a institucemi nejen v USA, ale i v západní Evropě. Postupně se navzájem propojovaly do stále větší sítě a položily tak základy dnešnímu internetu. V roce 1991 došlo k dalšímu významnému kroku, který přiblížil komunikaci prostřednictvím počítačové sítě běžným uživatelům. Na internetu se objevila první stránka založená na platformě World Wide Web (www), využívající ke komunikaci http (hyper-text transfer) protokol. První www stránku měla Evropská organizace pro jaderný výzkum (CERN) se sídlem ve Švýcarsku a jejím hlavním autorem byl pracovník CERNu Tim Berners-Lee. Důvodem vzniku byla především snaha přehledněji sdílet grafická i textová data z fyzikálních výzkumů prostřednictvím jednoho okna – počítačové stránky. Už samotný Berners-Lee však tušil, že tento způsob sdílení informací může způsobit revoluci ve všech dalších odvětvích komunikace, a to včetně mediálního zpravodajství.

Video 5 – Historie Internetu – dokument (3 díly)

Zdroj: http://www.youtube.com/watch?v=kVKK2Qh3Pag

Zdroj:http://www.youtube.com/watch?annotation_id=annotation_733792&src_vid=kVKK2Qh3Pag&v=jSyKpsJ6ttk&feature=iv#t=14m50.3s

Zdroj: http://www.youtube.com/watch?v=UgMS_DskBKw

Přenos informací se však v raných dobách internetu omezoval pouze na textové zprávy, modemy využívané pro připojení k síti měly tak malou rychlost a sítě samotné tak omezenou kapacitu, že přenos audio či dokonce video souborů nebyl možný. Oproti dnešním dnům bylo přitom navyšování přenosové kapacity velmi pomalé. První modemy zvládaly komunikovat rychlostí 300 bitů za sekundu. Do roku 2000 se sice rychlost zvýšila až na 28 000 bitů (28 kbit) za sekundu, ani ta však nezajišťovala možnost větších datových přenosů. Nárůst kapacity modemů však probíhal geometrickou řadou a již kolem roku 2004 začaly první komerčně dostupné DSL modemy nabízet rychlosti dosahující milionů bitů za sekundu. To již umožňovalo nejen přenos textu, ale i fotografií, zvuku a dokonce videa.

Jak už tušili první internetoví průkopníci, přenos informací prostřednictvím počítačových sítí samozřejmě skrýval obrovský potenciál i pro oblast mediální komunikace. Již existující majitelé a provozovatelé masových médií, od novinových vydavatelstev přes tiskové agentury až po rozhlasové a televizní vysílatele, však byli zprvu k novým možnostem, které počítačové sítě nabízely, velmi opatrní. Vydavatelstva už v předchozích letech investovala značné prostředky do zavedení počítačů do redakcí a počítačové sazby, vysílatelé zase do nahrávacích zařízení založených na páskových kazetových nosičích VHS či Betamax, či satelitních a kabelových přenosových technologií. Řada vedoucích osobností mediálního byznysu navíc v počítačových sítích neviděla vážnější konkurenci, neboť zavedeným mediálním formátům se stále dařilo a generovaly svým vlastníkům značné zisky. Nelze však tvrdit, že by k určitým komerčním pokusům o hledání nových cest k nabízení mediálních obsahů nedocházelo. Tyto pokusy však nevyužívali k přenosu informací nově vznikající počítačové sítě, ale již zavedené a rozšířené sítě telefonní či televizní. Zpravidla však ztroskotaly na nezájmu spotřebitelů, který se odvíjel především z vysokých finančních nákladů, které tyto technologie vyžadovaly od koncových uživatelů. Ti si totiž museli pořizovat speciální terminály v ceně několika set dolarů a navíc ještě platit vysoké měsíční poplatky, aby mohli službu využívat. Souhrnně se tyto nové multimediální služby označovaly jako „videotex“ a byly v podstatě rozvíjením možností již dříve zavedeného teletextu. Nabízely například textové zpravodajství, elektronické bankovnictví, ale i chat nebo jednoduché hry. Jen ve Spojených státech jich vzniklo v průběhu 80. let 20. století několik. Mezi ty nejúspěšnější patřila služba Viewtron vydavatelství KnightRider, která fungovala v letech 1982-1986 nebo projekt Trinitex z let 1984-1988, na němž se podílela televizí síť CBS společně s počítačovou firmou IBM. Nejúspěšnější projekt tohoto typu se však zrodil ve Francii, kde v 80. a 90. letech úspěšně fungovala služba Minitel provozovaná státem. K přenosu informací využívala telefonních linek. Její uživatelé mohli na zvláštních terminálech s obrazovkou a klávesnicí využívat různé obchodní a inzertní služby, populární byl také chat. Celkem měl Minitel ve Francii až 25 milionů uživatelů.

Všechny tyto rané interaktivní služby však trpěly pomalou přenosovou rychlostí a velmi primitivním grafickým rozhraním. Teprve spojení tradičních médií a nové digitální počítačové sítě internet ukázalo, kudy se bude další vývoj v oblasti mediálního zpravodajství v budoucnosti ubírat. Jako první se v polovině 90. let vydala touto novou cestou novinová vydavatelstva. Cestu jim usnadnily první internetové browsery, které umožňovaly na počítačových monitorech snadné vyhledávání a zobrazení obrázků i textu v přehledné a vizuálně přitažlivé podobě. Právě jeden z úspěšných internetových browserů začátku 90. let Mosaic (projekt University of Illinois, jehož licenci později odkoupil Microsoft a spustil pod názvem Internet Explorer spolu s první verzí svého operačního systému Windows) přesvědčil vydavatelství KnightRider, aby se v roce 1994 vydalo na síť se svým San Jose Mercury News. Začátkem příštího roku jej pak následoval list Washington Post a po něm mnozí další. Do konce 90. let 20. století již byla na síti v určité podobě přítomna všechna větší americká média a podobný vývoj se odehrával i v Evropě a dalších vyspělých zemích světa.

Přechod tradičních masových médií na internet měl samozřejmě obrovský dopad i na jejich zpravodajské obsahy. Nejednalo se však pouze o obsahy jako takové, ale především o způsob, jakým byly vyráběny a distribuovány k příjemcům a v neposlední řadě také o způsob, jakým mohli tito příjemci na nabízené obsahy zpětně reagovat.

Hlavní rozdíly, které oddělily tradiční média jako tisk, rozhlas, televize od tzv. médií nových (někdy též síťových) byly v zásadě dva. První, technickou, změnou byl způsob přenosu mediálních obsahů. Nová média jsou založená na digitálním kódu a každé sdělení, které nesou, má tak v zásadě stejný tvar – je jen řetězcem jedniček a nul, bez ohledu na to, zda se jedná o textovou zprávu, fotografii, zvuk či pohyblivý obraz. Tím se liší od tradičních novin, založených na principu otisku matrice na novinový papír, od klasické fotografie vznikající díky reakci určitých chemických látek na přítomnost světla či od přenosu zvuku a obrazu, který byl původně šířen prostřednictvím analogového signálu. Proces digitalizace v 21. století však zasáhl i tradiční média. Články do tištěných novin dnes vznikají digitálně v textových editorech a digitálně jsou prostřednictvím počítačových sítí přenášeny do redakcí a následně do počítačové sazby. Novinové fotografie již vznikají díky digitálním fotoaparátům a bez nutnosti čekání na jejich vyvolání v černé komoře jsou opět posílány z terénu přímo do redakcí ke zpracování. Rozhlasoví zpravodajové natáčejí své příspěvky na záznamová zařízení ukládající zvuk digitálně na harddisky či paměťové karty. Své příspěvky pak opět zpracovávají v počítači na střihových programech, nikoliv s nůžkami a lepicí páskou, jak tomu bylo v době analogového záznamu na magnetické pásky. Jejich výtvory se pak řadí do zpravodajské relace v počítači a k posluchačům se šíří prostřednictvím digitálního vysílání. Stejně tak již pracují i kolegové v televizi, kteří využívají digitálních kamer a počítačového střihu, aby mohli z druhého konce světa posílat do redakcí již hotové reportáže v nejkratším možném čase.

I přes svou modernizaci však tato tradiční média nemohou lidem nabídnout v takové míře to, co přinesla média nová, vznikající již přímo pro šíření prostřednictvím internetu. Tímto druhým, a z hlediska příjemce zpravodajství mnohem podstatnějším, rozdílem je vysoká míra interaktivity, kterou internetová média svým uživatelům nabízejí. Je přitom v zásadě jedno, zda hovoříme o on-line denících, internetových rádiích či televizích, ve všech případech se již jedná o internetové portály, které v sobě v různém poměru slučují textovou, zvukovou i obrazovou složku sdělení a zároveň nabízejí přímo možnost na tato sdělení reagovat a dokonce i přímo ovlivňovat jejich podobu. Nejčastěji se tak děje prostřednictvím diskusí, které mohou vést konzumenti přímo s producenty pod jednotlivými zprávami či jinými příspěvky. Role podavatele a příjemce v mediální komunikaci tak přestaly být po staletích striktně odděleny, ale každý z nás se v zásadě může stát producentem zpravodajství – amatérským žurnalistou, jehož sdělení mohou přijímat miliony lidí po celém světě. Nejpatrněji se tento fenomén nové „občanské žurnalistiky“ rozvíjí na tzv. sociálních sítích, jako je Facebook, MySpace a především Twitter. Projevuje se však i formou osobních blogů, internetových deníčků psaných mediálními profesionály i amatéry, z nichž některé nabývají takové popularity, že se stávají i zdrojem informací pro tradiční „masová“ média.

Tato mediální revoluce samozřejmě musela výrazně ovlivnit i podobu zpravodajství, která vyplývá ze způsobu, jakým dnes lidé média na počítačích, tabletech či mobilních „chytrých“ telefonech konzumují. Pozornost příjemců nových médií je totiž velmi nízká a těkavá, často konzumují informace z více zdrojů najednou. Proto kladou nová média důraz na textovou stručnost a vizuální přitažlivost. To nedůležitější musí být řečeno v několika úvodních větách zprávy a doplněno fotografiemi či krátkým videem. Celá zpráva by neměla překročit prostor jedné počítačové obrazovky (některé sociální sítě zaměřené na zpravodajství dokonce omezují rozsah příspěvků jen do několika desítek znaků, příkladem může být nejpopulárnější síť tohoto typu Twitter). Důležitou roli hrají také hypertextové odkazy, které rychle přenesou uživatele na další obsahy, které se zprávou souvisejí. Všechny tyto nové možnosti, ale také nová omezení, samozřejmě kladou na novináře dříve neznámé nároky. Stoupá nutnost poučené práce s nejnovějšími technologiemi, stejně jako tlak na rychlost tvorby zprávy a její zveřejnění. Tím však práce novináře na zprávě nekončí, neboť událost se může dále vyvíjet a podoba zprávy na internetu by měla na tento vývoj reagovat. Internetový novinář by měl také sledovat reakce příjemců a v případě zajímavých a důležitých podnětů zprávu opět upravit. Tento neustálý tlak na aktuálnost a atraktivnost má však i negativní dopad na podobu zpravodajství v nových médiích. Zprávy často postrádají hlubší rozbor a kontext, který je většinou suplován pouze hypertextovým odkazem na podobné články staršího data. Klesá též jazyková úroveň zpravodajství a média tak přestávají být strážci jazykové kultury, což byla jedna z rolí, kterou v minulosti ve společnosti plnila. Ani tolik oslavovaná interaktivita a možnost okamžité zpětné vazby často nepřinášejí jakékoliv podnětné informace. Diskuze pod zpravodajskými články se naopak ve většině případů zvrhávají v plané řečnění a vzájemné osočování jednotlivých účastníků.

Slovo závěrem

Z hlediska vývoje médií žijeme bezesporu v revoluční době, kterou by nám mohli lidé minulých generací jen závidět. Komunikační technologie překonávají během měsíců omezení, která dříve brzdila vývoj po desítky či stovky let. Díky chytrým mobilním telefonům či tabletům jsou média v našich životech přítomna každou minutu dne. Je otázkou, jak se lidé této neustávající informační smršti přizpůsobí. Bezpochyby nám vývoj přinese mnoho pozitivního, ale měli bychom si být vědomi i možných negativních důsledků, mezi něž může patřit například ztráta přímého mezilidského kontaktu na straně jedné a paradoxně ztráta jakéhokoliv soukromí na straně druhé. Bude zajímavé sledovat, jak se lidstvo těmto výzvám postaví.

ZASTAVENÍ č. 1.1

Shrnutí základních myšlenek:

  • Technologie využívaná pro přenos zpráv vždy ovlivňuje jejich podobu a způsob jejich konzumace.
  • Média využívaná lidstvem k předávání zpráv v čase nezanikají, ale vždy se v určité podobě transformují do média nového.
  • Zásadním rozdílem mezi starými a novými médií z hlediska spotřebitele je interaktivita, kterou nám nová média nabízejí. Nejsme již jen pasivní konzumenti, ale můžeme se reálně aktivně účastnit na vytváření mediálních obsahů.

Pojmy k zapamatování:

Knihtisk - mechanické rozmnožování textu nebo obrazu pomocí tiskařského lisu a pohyblivých kovových liter sestavovaných do tiskové matrice. Knihtisk vytváří identické kopie tiskem z výšky, kdy je tiskový reliéf matrice vyvýšen nad okolní plochu a je na něj nanášena tiskařská barva, která se následně pod tlakem lisu přenese na papír.

Litografie - používá tiskové formy bez jakéhokoliv reliéfu, vyvýšeného či vyhloubeného. Tisknoucí i netisknoucí prvky jsou na jedné výškové úrovni. Její podstatou je jemně vyhlazený porézní kámen. Na jeho povrch se ručně mastnou tuší přenese kresba písma nebo obrazu. Namaštěná místa přijímají tiskovou barvu, jsou to tedy místa tisknoucí. Místa netisknoucí se navlhčí vodou, aby barvu nepřijímala.

Elektrický telegraf - využívá pro přenos informace pouze dva stavy vysílače resp. zdroje elektrického signálu (zapnuto, vypnuto). Stavy se střídají tak, že je možné je ve výsledku vnímat lidskými smysly (typicky zrak, sluch) jako sérii mezer, teček a čárek a následně dekódovat do jednotlivých písmen abecedy, číslic a dalších znaků pomocí speciálního komunikačního kódu – Morseovy abecedy.

Rozhlas - telekomunikační zařízení pro jednosměrný přenos zvuku na dálku. Cizím slovem, které už ale v češtině značně zdomácnělo, se také rozhlas označuje výrazem rádio. Obvykle jako přenosové médium slouží vysokofrekvenční elektromagnetické (rádiové) vlny, ale používají se i metalické linky (rozhlas po drátě, místní rozhlas) a v poslední době se rozhlas šíří i pomocí internetu a vysíláním ze satelitních družic.

Film - série statických snímků na pásu z celuloidového plastu, které při spuštění prostřednictvím projektoru vytváří na promítacím plátně iluzi pohybu.

Televize - široce používaný jednosměrný dálkový telekomunikační systém vysílání a přijímání obrazu a zvuku prostřednictvím elektrických impulzů. Obvykle jako přenosové médium slouží vysokofrekvenční elektromagnetické vlny, ale používají se i metalické linky (kabelová televize), satelity a v poslední době se televize šíří i pomocí internetu.

Internet - celosvětový systém navzájem propojených počítačových sítí („síť sítí“), ve kterých mezi sebou počítače komunikují pomocí protokolů TCP/IP. Nejznámější službou poskytovanou v rámci Internetu je WWW (kombinace textu, grafiky a multimédií propojených hypertextovými odkazy) a e-mail (elektronická pošta), avšak nalezneme v něm i desítky dalších.

Browser - počítačový program, který slouží k prohlížení World Wide Webu (WWW). Program umožňuje komunikaci s HTTP serverem a zpracování přijatého kódu (HTML, XHTML, XML apod.), který podle daných standardů zformátuje a zobrazí webovou stránku. Mezi nejznámější webové prohlížeče patří Google Chrome, Internet Explorer, Mozilla Firefox, Safari či Opera.

Blog - webová aplikace obsahující příspěvky většinou jednoho editora na jedné webové stránce. Nejčastěji, nikoli však nezbytně, bývají zobrazovány v obráceném chronologickém pořadí, (tj. nejnovější nahoře). Autor se nazývá blogger, veškeré blogy a jejich vzájemné vztahy blogosféra.

Sociální sítě - služba na Internetu, která registrovaným členům umožňuje vytvářet osobní (či firemní) veřejný či částečně veřejný profil, komunikovat spolu, sdílet informace, fotografie, videa, provozovat chat a další aktivity. Někdy se za sociální síť považují i internetová diskusní fóra, kde si uživatelé vyměňují názory a poznatky na vybraná témata (mateřství, automobily, finanční poradenství, apod.) Komunikace mezi uživateli sociálních sítí může probíhat buď soukromě mezi dvěma uživateli, nebo hromadně mezi uživatelem a skupinou s ním propojených dalších uživatelů.

Interaktivita – vlastnost nových médií, která spočívá v tom, že uživatel není jen pasivním pozorovatelem a příjemcem, ale může děje přímo aktivně ovlivňovat.

Analogové médium – založené na přenosu informace prostřednictvím spojitého signálu. Ten může být přenášen přímo (rozhlas, televize), nebo zaznamenáván magneticky či mechanicky na celuloidové pásky, filmy, gramofonové desky nebo papír. Reprodukce je často možná pouze za pomoci lidských smyslů (zrak, sluch, hmat). Kopírováním předlohy se zhoršuje kvalita záznamu.

Digitální médium – založené na přenosu informace nespojitým signálem, který může být zaznamenáván na různá média (DVD, paměťové karty atd.). K jeho reprodukci je potřeba znát správný klíč (kodek). Reprodukce není nikdy možná pouze pomocí lidských smyslů. Informace lze takto sdílet prostřednictvím počítačových sítí, jejich kopírováním přitom nedochází ke zhoršení kvality.

Úkoly pro zájemce

  • 1) Pokuste se identifikovat alespoň další tři technologické vynálezy, které v historii výrazně ovlivnily mediální zpravodajství a způsob, jakým byly zprávy předávány. Zkuste přijít na to, jaká kritéria mají největší vliv na to, zda bude mít určitá komunikační technologie velký potenciál i v oblasti mediálního zpravodajství.
  • 2) Zkuste vysvětlit, co se v oblasti mediálních studií skrývá pod termínem „konvergence“ a jaký má tento termín vztah k oblasti tzv. nových médií.
  • 3) Udělejte si ve svém okolí průzkum, z jakých médií (TV, rozhlas, tisk, sociální sítě, zpravodajské portály atd.) lidé získávají informace o dění ve společnosti (politika, hospodářství, sport kultura). Pokuste se odhalit, která média v současnosti představují dominantní zdroj zpráv pro lidi kolem vás a zda se tyto zdroje mohou lišit v závislosti na určitých sociodemografických kritériích (věk, pohlaví, místo bydliště, finanční zajištění atd.)

Základní literatura:

  • BALL-ROKEACH, Sandra J. a DEFLEUR, Melvin L. Teorie masové komunikace. 1. čes. vyd. Praha: Karolinum, 1996, 363 s. ISBN 80-7184-099-8.
  • BRIGGS, Asa a Peter BURKE. A social history of the media: from Gutenberg to the Internet. 3rd ed. Cambridge: Polity, 2009, viii, 346 s. ISBN 978-0-7456-4495-0.
  • PROKOP, Dieter. Boj o média: dějiny nového kritického myšlení o médiích. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005, 409 s. ISBN 80-246-0618-6. DeFleur
  • KOVARIK, Bill. Revolutions in communication: media history from Gutenberg to the digital age. New York: Continuum, c2011, x, 367 s. ISBN 978-1-4411-1460-0

Kontrolní otázky

Otestujte si znalosti z kurzu Jak změnily současné komunikační technologie povahu zpravodajství a publicistiky

Zahájit test

Otestujte si znalosti z e-kurzu:

Jak změnily současné komunikační technologie povahu zpravodajství a publicistiky

Zahájit test

Přehled všech
e-learningových kurzů

Kontakty

E-mail: ms@mup.cz

Napište nám

Nesprávný formát emailové adresy.
Zpráva odeslána. Chyba při odesílání.

Sledujte nás na Facebooku

Sledujte náš Twitter

Twitter @mediapodlupou