Lekce 1.2. | autor: Markéta Škodová

Jsou média hlídacím psem demokracie? Vztah médií a politiky

Úvod

Mezi nejdůležitější role médií v moderních společnostech patří jejich postavení prostředníka mezi politickou mocí a občany. Média svým publikům distribuují informace o dění v různých sférách politiky, pomáhají formovat veřejné mínění, ideologické nastavení jedinců i jejich volební chování. Primárním a leckdy také jediným zdrojem informací je komunikace za pomoci médií z toho důvodu, že často zprostředkovává události, které jsou mimo rámec přímé zkušenosti majoritní části příslušníků společnosti, tedy že „... velká většina občanů prožívá politický život společnosti a své země zpovzdálí, jako pozorovatelé, prostřednictvím tištěných médií, rozhlasů a televizí – tedy pouze skrze jeden typ veřejné manifestace.“ (Jirák 2001: 203)

Významným zdrojem informací však nejsou média pouze pro občany, kteří se z jejich produkce dozvídají o dění na politické scéně, o jednání vlády, parlamentu či regionálních a lokálních zastupitelských institucí, členech, názorech a akcích politických stran a sdružení atd. ale také pro politiky. Ti právě skrze televizi, tisk, rozhlas, internet či zpravodajské agentury sledují jiné politiky nebo potřeby a nálady obyvatel své země (Schulz 2004: 11n.). „Pro politické strany a politiky je žádoucí být co nejčastěji v médiích, neboť k mediální realitě politiky má publikum snazší přístup než k podstatě politiky (politická jednání na všech úrovních, od politiky komunální k parlamentní). Z toho důvodu se politici snaží sami sebe různými způsoby zatraktivnit, např. tím, že přijímají pozvání na nejrůznější mediálně populární akce (křty desek, zahajování sportovních utkání), při nichž nebudou média chybět, vyhledávají podporu tzv. celebrit - populárních herců a zpěváků.“ (Jirák 2006)

Klíčové pojmy a koncepty

V souvislosti s působením médií jako významného komunikačního článku ve vztahu politické sféry a dalších složek společnosti se můžeme setkat s celou řadou metaforických označení. Ta nejznámější mluví o médiích jako o „sedmé velmoci“, „čtvrtém stavu (moci)“ nebo „hlídacích psech demokracie“. Označení médií coby „sedmé velmoci“ poprvé použil říšský kancléř Otto von Bismarck, který v 70. letech 19. století prohlásil, že někdejším šesti velmocím, tedy Velké Británii, Francii, Rakousku, Rusku, Itálii a Německu, se svým vlivem vyrovná tisk (Hvížďala 2000: 42).

Další známé přirovnání médií, které má svůj původ rovněž v 19. století, vychází z trojí dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Média jsou v této souvislosti vymezena jako „čtvrtá moc“, fungující jako kontrolní mechanismus pro všechny tři zmíněné. Stejně jako každá ze tří mocí mají svou odpovědnost i média. Zatímco například moc výkonná se v tradičních demokraciích zodpovídá moci legislativní, „odpovědnost redaktora tradičních médií je odpovědnost vůči jeho čtenářům, posluchačům či divákům, tak jako je politik odpovědný svým voličům.“ (ibid.).

Konceptualizace médií jako „hlídacích psů demokracie“ pak zastřešuje představy o tom, že tisk, rozhlasové a televizní stanice i zpravodajské weby ve svých obsazích nejen informují o dění ve společnosti, ale kriticky reflektují zejména oblast politiky a nabízejí prostor co nejširšímu množství (i oponentních) názorů. V médiích se realizuje politická odpovědnost vůči veřejnosti, odhalují se případy zneužití pravomocí, neschopnosti či zkorumpovanosti. Tuto roli (watchdog role) mohou média účinně sehrát jen tehdy, jsou-li nezávislá a fungují-li v legislativně zaručené svobodě slova. Jejich nezávislost v této souvislosti problematizuje James Curran ve stati Nový pohled na masová média a demokracii: “Role hlídače je většinou pokládána za hlavní a nejdůležitější ze všech funkcí, které média mají, a je proto i pokládána za tu, která určuje jejich organizační podobu a formu. Jenže vymezit skutečně plnou nezávislost médií na vládě je možné pouze jejich zakotvením na volném trhu. Pakliže se ale média již jednou stanou předmětem veřejné regulace, ztratí jako hlídací psi svůj stisk a mohou být dokonce proměněna na pouhého vrčícího rottweilera ve službách státu.” (Curran 2000: 119) Curran si také – v kontextu duálních systémů, v nichž vedle sebe existují média veřejné služby a média soukromá – všímá toho, že zatímco například ostražitost komerčního tisku může být otupena ekonomickými zájmy a stranickou loajalitou těch, kteří ho řídí, ostražitost veřejných sdělovacích prostředků může být oslabena trvalým nátlakem vyvíjeným vládou (ibid.: 127)

“Ať už je vztah politické a masové komunikace (tedy politického rozhodování a masových médií) vnímán a řešen jakkoli, je zřejmé, že provázanost mezi těmito dvěma fenomény je těsná, komplexní a vzájemná, a přitom nesamozřejmá, konfliktní – a hlavně nutná. Podíl médií na politické socializaci jednotlivce je svým významem srovnatelný s podílem dominantního výrobce na trhu. A přitom nelze vyloučit, že přes toto ‘dominantní’ postavení ve vztahu k příjemci jsou masová média vůči sféře politického života společnosti v závislém, epigonském (ba parazitním postavení. Rovněž jako nelze vyloučit, že masová média vstupují do ambivalentních vztahů k příjemcům i k politické sféře…” (Jirák, Říchová 2000: 6)

Od 19. století, kdy byl spolu s nástupem masového tisku identifikován, významně vzrostl politický význam médií jako sociálních aktérů, a média se tak stala významnou součástí politického procesu (Heywood 2004: 225.) Informační revoluce a zejména masivní nástup televize ve dvacátém a internetu v jednadvacátém století významně ovlivnily způsoby prosazování politických zájmů a ovlivňování voličů. Je tedy logické, že vztah masových médií a politiky je předmětem mnoha úvah, analýz a teoretických konceptů.

Mezi nejcitovanější patří mj. konstruktivistické teorie, jež vnímají každého jednotlivce jako činitele, který se aktivně podílí na vytváření skutečnosti. Vnímání světa podmiňuje naše dosavadní poznání a zkušenosti zakódované jazykových systémech, jež coby předobrazy konstituují naše představy o světě. Podle konstruktivistických teorií v mediálních studiích pak média a novináři sami vytvářejí skutečnost, než aby ji objektivně zrcadlili, popisovali.

Objektivita zpravodajství je v duchu konstruktivistických teorií tzv. strategickým rituálem (Tuchman 1978), který novinářům pomáhá vyrovnat se s profesními problemy a zároveň určuje podmínky pro ospravedlnění tvrzení, že určité zjištění je objektivní. Podobně kriticky hovoří o objektivitě médií badatel Warren Bred (1997), podle něhož je každé médium politické v linii určené vlastníkem, či John Soloski (1997), který se domnívá, že objektivita je nejdůležitější části tzv. profesionalismu zpráv jako souboru norem, kterým organizace ovládá své zaměstnance.

Další výkladový rámec pro vzájemný vztah politiky a médií (a potažmo veřejnosti) nabízí koncept nastolování témat, agenda-setting, který vychází z předpokladu, že o pozornost ve veřejném prostoru se uchází významně větší počet témat, než kolik jich skutečně může pozornost připoutat (viz např. McCombs 2009) Ústřední funkci v procesu nastolování agendy mají masová média, která tím, že preferují určitá témata, silně ovlivňují přítomnost těchto témat ve veřejnosti, ve veřejném mínění. S nárůstem zájmu mnohých badatelů se tento původní koncept autorské dvojice Maxwell McComse a Donalda Shawa ze začátku sedmdesátých let minulého století prohluboval. Postupem času se rozšířil mj. na vliv politické a korporátní agendy na obsahy médií či vzájemné ovlivňování médií (intermediální nastolování agendy). Podle teorie agenda-setting, která se opírá o řadu empirických důkazů, média lidem neurčují, jak budou přemýšlet, ale jaká témata budou považovat za společensky důležitá, tedy o čem budou přemýšlet a co budou považovat za důležité.

Významným aspektem role médií ve veřejné politice či sféře je právě jejich vztah k veřejnému mínění: jsou vnímána jako jeho nositelé, spolutvůrce i projev. Pojem veřejné mínění je nejčastěji používán jako označení pro souhrn názorů a hodnocení, které členové veřejnosti vyjadřují k určitému tématu (Reifová 2004) „V současnosti, kdy až na výjimky prakticky neexistuje oficiální příslušnost médií k politickým stranám, se média snaží vystupovat vůči politickým stranám jako tlumočník veřejného mínění, přesněji řečeno jako zastánce obecných zájmů. Ty však jednak nelze jednoznačně vymezit, jednak se na podobě mediálních produktů vždy nějak projeví sympatie k určitému politickému proudu, názoru, ideologii, jednotlivému politikovi atd.“ (Jirák 2006)

Čtyři modely médií jako demokratického veřejného prostoru

Existuje nepřeberné množství modelů, které popisují nebo se silně dotýkají vztahu médií a politiky v historické i teoretické perspektivě. Vojtěch Mašek, soudobý český filozof, který se ve své badatelské činnosti zabývá filozofií vzdělávání, médií a politiky, se ve snaze zkoumat možnosti současných médií vytvářet otevřený a demokratický veřejný prostor nechal inspirovat stěžejními pracemi sociálních vědců a nabídl následující modely: skeptický, optimistický, globalizační a pluralistický, z nichž první dva popisují převážně tradiční masová média (tisk, rozhlas a televizi) a druhé spíše tzv. nová média a sociální sítě. Vzhledem k tomu, že tyto modely ve zkratce postihují důležité momenty vztahu médií a politiky zmiňované napříč sociálními vědami, v textu si je dále přiblížíme.

1. Skeptický model

Tento model se opírá o knihu Strukturální přeměna veřejnosti, v níž její autor, německý filozof a sociolog Jürgen Habermas, definuje veřejnou sféru jako oblast sociálního života, kde dochází k výměně informací a pohledů na veřejný, „společný“ zájem. Ve veřejné sféře se setkávají stát a veřejnost; je to místo, kde soukromé osoby vykonávají formální i neformální kontrolu nad státem. „Vznik takového prostředí umožnilo klima raného kapitalismu, z jehož podhoubí vyrostla politická veřejnost – takto permanentní a kritický komentátor politického dění, jehož hlas se z dvorských kuloárů, šlechtických sídel a literárních kaváren postupně přemístil na stránky tisku či do parlamentních sálů. Pojmem, který snad nejpřesněji vystihuje představu veřejné sféry jako prostoru, v němž mohou všichni příslušníci společnosti bez omezení přístupu debatovat za použití racionálních argumentů, je demokratizace komunikování.“ [Škodová 2006: 73n.].

Takto definovaná veřejná sféra existovala zejména v západní v Evropě přibližně v období od počátku 18. do poslední třetiny 19. století. Tehdy se veřejnost ve své liberální podobě a hlavně v důsledku komercionalizace a masifikace médií rozpadla, hranice mezi sférou privátní a soukromou se setřely a veřejnost v podobě masy ztratila svou politickou funkci kritického publika. Stala se „mocensky ovládnutou arénou“ a „polem obchodní propagace“, tedy veřejností komodifikovanou, jejíž příslušníci se působením médií změnili z racionálních občanů na neracionální konzumenty. Mašek upozorňuje na to, že média, která původně zakládaly konkrétní osobnosti nebo spolky za účelem kritického posouzení politické moci, jsou v tomto skeptickém pojetí spíše výdělečným podnikem a mocí svého druhu, jež reguluje veřejnou komunikaci a přístup k ní vystavuje výběrovému nátlaku.

„V rámci boje o vliv dochází k neustálému vměšování politiků a firem do mediální veřejné sféry ve snaze o mobilizaci kupní síly, zajištění loajality nebo emotivního masového souhlasu voličů. Mediální publikum obsah vysílání již neposuzuje, ale především konzumuje. Mediálně ovládaná veřejnost se jako celek stále více privatizuje a depolitizuje a jejím hlavním smyslem se stává zajištění vlivu a popularity privilegovaných jednotlivců a zájmových skupin.“ (Mašek 2011: 2n.)

2. Optimistický model

I v tomto modelu vychází Mašek z Habermasových úvah o společnosti, konkrétně pak z jeho pojetí právního státu a demokracie v knize Fakticita a platnost (Habermas 1996). V ní autor chápe existenci médií jako stěžejní předpoklad své koncepce tzv. „množiny bašt/stavidel“, které slouží k ochraně právního státu a demokracie. Tyto bašty (stavidla) jsou tvořeny sítí různých veřejností, občanskou společností a ústavními právy propojenými společnou politickou kulturou.

Za běžných okolností se politické změny ve společnosti odehrávají v rámci politického systému a jeho byrokratického aparátu. V dobách společenských krizí však mohou občanská sdružení přetavit svůj neformální vliv v mediální komunikativní moc a přenést svůj tlak na úroveň ústředních politických institucí. Zástupci občanské společnosti jsou schopni zmobilizovat média, jež na okamžik přestávají působit jako uzavřený systém a ve svém chování akcentují „skryté vazby závislosti“ mezi sebou a publikem, mezi vlastní popularitou a zaujetím stanoviska ve vyostřených veřejných sporech.

Neformální proud veřejného mínění a vůle utvářený v otevřených sporech a zesilovaný prostřednictvím médií sice podle Habermase nemůže nahradit rozhodovací moc centrálních politických institucí, ale může ji ovlivňovat a kriticky posuzovat její legitimitu. Komunikační struktury veřejné sféry jsou osvobozeny od břemene rozhodování, které nesou politické instituce, a mají výhradně podobu diskurzivních procedur formování veřejného mínění a vůle. Ve veřejné sféře je zakotveno také institucionální jádro demokratické občanské společnosti, které zahrnuje vládní a neekonomické styky relativně nezávislých sdružení, organizací a iniciativ. Občanská společnost tvoří podle Habermase základnu pro řešení problémů otevřenou a férovou rozpravou a brání společnost proti degeneraci v beztvarou odpolitizovanou masu. (Mašek 2011: 4) To je současně klíčovým důvodem pro adjektivum „optimistický“ v případě tohoto modelu fungování médií.

3. Globalizační model

Třetí model vychází z koncepce prostorově neohraničené globální veřejnosti, kterou v knize Média a modernita představil John B. Thompson (Thompson 2004). Mašek Tento model nazývá jako globalizační, neboť usiluje o využití globalizace veřejného prostoru a nových síťových médií k obnově demokratické politiky. Britský sociolog John B. Thompson v knize Média a modernita popisuje čtyři typy moci, které koexistují v lidské společnosti: ekonomickou, politickou, donucovací a symbolickou. Média jsou součástí moci symbolické, např. spolu s náboženstvím a vzděláváním. Thompson zkoumá jejich vliv na sebeporozumění publika, způsoby interpretace jeho každodenního jednání, komunikace a sociálních vztahu. Média podle něj přinášejí nový způsob porozumění světu, sociálním vztahům i sobě samým založený na technologickém zprostředkování každodenní zkušenosti a komunikace. Klíčovou složkou tohoto porozumění je nové pojetí veřejnosti bez místa, veřejnosti jako entity, která překonává nezbytnost sdílení společného prostoru či dialogické komunikace tváří v tvář. Tato veřejnost umožnuje „symbolické vzdálení od časoprostorového kontextu každodenního života“ a jeho nahrazení (či spíše doplnění) mediálně zprostředkovaným prožíváním, jednáním a zviditelněním v globální všudypřítomnosti. (Mašek 2011: 5)

Povaha této globální mediální veřejnosti je, jak píše Thompson, ambivalentní. Mediální sdělení se šíří globálně, ale osvojují lokálně. Umožnují divákům osvojit si zkušenosti, které jsou jim časoprostorově vzdálené, ale současně šířit jejich vlastní zkušenosti do celého světa. Vytvářejí kritický odstup vůči našim předsudkům, ale utápějí nás v matoucí složitosti světa. Navzdory této dvojznačnosti veřejné sféry je však možné její vlastnosti využít k dílčí obnově demokratické politiky. Média podle Thompsona umožňují politizovat každodennost tím, že ji globálně zviditelní. Zejména nová média tak otevírají prostor pro zveřejňování informací mimo působnost státu a pro výměnu alternativních názorů občanů na politické záležitosti. Umožňují současně rozšířit občanskou angažovanost za rámec dialogických vztahů tváří v tvář a propojit ji s etikou globální odpovědnosti. Pojetí demokracie závislé na globálním a mediálně zprostředkovaném šíření informací Thompson nazývá mediovanou demokracií. V tom smyslu, že procesy zvažování budou záviset na mediálních institucích jednak jako na zdrojích informací, jednak jako na prostředcích pro vytváření vlastních názorů. (Thompson 2004: 205)

I Thompson nicméně vnímá rizika pro “nezávislost” médií, která souvisejí s jejich napojením na ekonomicko-tržní mechanismy. „S přeměnou mediálních organizací do obrovských komerčních podniků je svoboda projevu stále zřetelněji vystavena nové hrozbě – hrozbě nepocházející z nepřiměřeného použití státní moci, nýbrž z nedostatku brzdění mediálních organizací jakožto komerčních podniků... Mediální průmysl je – stejně jako jiná odvětví – ovládán především logikou zisku a akumulace kapitálu; a mezi logikou zisku a kultivací rozmanitosti není žádná nevyhnutelná souvislost.“ (Thompson 2004: 191) Nyní je dle Thompsona cesta k obnově veřejného života a rozvoje publicity nezávislé jak na státu tak na tržních procesech spatřována v „principu regulovaného pluralismu”. Současná propojenost globálního světa a skutečnost, že stále více mediálních a komunikačních institucí má nadnárodní povahu, by měla vést ke snaze vyžadovat pěstování plurality a rozmanitosti publicity v nadnárodní sféře.

4. Pluralitní model

Ve čtvrtém modelu, který popisuje demokratické možnosti současných médií, se Mašek opírá o studii Jodi Deanové Kybersalonya občanská společnost (Deanová 2004). V protikladu ke sjednocující a racionální interpretaci mediálního veřejného prostoru u Jurgena Habermase používá Deanová metaforu kybersalonu jako veřejného prostoru globálních síťových médií, čímž zdůrazňuje pestré a mnohoznačné možnosti působení občanů v soudobé globální technokultuře.

Podstatou kybersalonu podle ní totiž není racionální rozprava jednotlivých příslušníků společnosti, jedná se spíše o spletenec moci, komunikace a informací, jehož základními znaky jsou pluralita, mocenská a ekonomická nerovnost účastníků, konfliktní střetávání a radikální decentralizace veřejného prostoru přesahujícího rámec národního státu. Kybersalon stírá hranice mezi skutečným a virtuálním, vysokým a nízkým, důležitým a nedůležitým, zdůvodněným a povrchním, spolehlivým a nespolehlivým. Interakce v kybersalonu je velmi různorodá a připomíná spíše všední komunikaci mezi přáteli. Probíhá v různých médiích současně a soustřeďuje se „na tok a nejistotu“. Je rozmanitá, neurčitá, vždy technologicky zprostředkovaná a neuplatňují se v ní žádné demokratické normy začlenění a rovnosti. (Mašek 2011: 6)

Mašek (ibid.) v odkazu na Deanovou postuluje, že média samotná se vyznačují velkou rozmanitostí publika a výkladu veřejných událostí a nemají potřebu dospět k jakékoliv shodě. Jejich základním znakem je nejistá důvěryhodnost, která vyžaduje, aby diváci neustále porovnávali protichůdné informace a ne aby se před jejich odlišností chránili. Co se týče rovnosti přístupu jednotlivých příslušníků společnosti do médií, nadšení optimistů z „elektronické demokracie“ se v poslední době vytrácí, protože naráží na překážky v podobě kódovanosti, dohledu, rychlosti modemu, nekompatibilnosti protokolu, informační záplavy, digitální propasti mezi bohatými a chudými apod. Média i celá veřejnost jsou navíc pod soustavným tlakem ekonomických korporací, mocenských aparátů, marketingových a propagačních kampaní a masových trendů spotřeby a zábavy.

Přes tyto překážky neztrácí chování účastníků kybersalonu charakter politického jednání. Jeho cílem však není získat demokratické zastoupení v ústavou vymezené aréně národního státu, ale „vydobýt si kontrolu nad rozpravou o budování vlastní identity“ v rámci globální občanské společnosti. (Deanová v 2001: 207) Zápas občanských skupin a menšin za zachování zvláštnosti a jedinečnosti se neobrací primárně proti státu, ale proti jiným občanským uskupením, která usilují o zavedení pravidel utváření identity „těch druhých“ (např. fundamentalistická sdružení). Tento boj má povahu rozmanitých střetů „vzájemně soupeřících racionalit“, které se neodehrávají na žádném stálém místě a jsou možné jen díky oběhu informací v globálních elektronických médiích. Mediální občanské aktivity mohou vytvářet pouze nepřehledné řady spojnic, jsou však schopné do sebe zahrnout i všední, mnohdy plytkou a vulgární internetovou komunikaci a vnímat ji jako „příspěvek k životné demokracii“. (Mašek 2011: 7)

Závěr

Nejen mediální studia, ale i další sociálně-vědní obory kontinuálně zkoumají vztah médií a politiky. O tom, že nejen vztah sám, ale i způsoby jeho zkoumání jsou mnohovrstevné, svědčí příklady myšlenkových postupů řady badatelů, jichž jsme se výše dotkli. Přistoupíme-li na premisu, že média jsou nejvýznačnějším veřejným prostorem pro kritickou reflexi politiky, jejich roli hlídacího psa demokracie nejspíš nebudeme zpochybňovat. Při jejím bližším popisu bychom ale měli mít na zřeteli, že její ideovou „čistotu“ a fungování v každodenním životě soustavně narušují nejen mnohé vlivy přicházející z okolního sociálního prostředí, ale i způsob vlastní organizace či ekonomického uspořádání toho kterého média.

Zastavení č. X

Shrnutí základních myšlenek z textu

  • Média plní roli „hlídacích psů demokracie“ mimo jiné tím, že informují o dění ve společnosti, kriticky reflektují zejména oblast politiky a nabízejí prostor co nejširšímu množství názorů.
  • Média jsou jedním z nejvýznamnějších zdrojů informací o politice nejen pro občany, ale i pro politiky samotné.
  • Média formují veřejné mínění a současně nastolují témata, která pak příslušníci veřejnosti považují za společensky důležitá.

Pojmy k zapamatování:

Watchdog role – jedna z rolí, které jsou připisovány médiím. Souvisí s předpokladem, že masová média fungují jako tzv. hlídací pes demokracie.

Kybersalon – pojem Jodi Deanové popisující veřejný prostoru globálních síťových médií.

Veřejná sféra – v pojetí Jürgena Habermase se jedná o fenomén, který vznikl současně se změnami odehrávajícími se v západních společnostech od 17. století. Tyto změny vytvořily předpoklad pro vznik „veřejného prostoru“, veřejné sféry jako protikladu ke sféře „soukromé“ a „státní“ a vytvořily alternativní místa pro racionální diskusi. Takto vymezená veřejné sféra se podle Habermase ztrácí s nástupem masových médií. V širším smyslu se veřejná sféra obvykle chápe jako prostor, v němž mohou občané komunikovat a sdělovat své názory za účelem dosažení kompromisní dohody o věcech veřejného zájmu.

Agenda-setting – koncept Donalda Shawa a Maxwella McCombse, který empiricky stvrzuje hypotézu o vlivu médií na obsahy myšlení a veřejného a politického diskurzu. Podle této teorie jsou média schopna (nezáměrně, ale i záměrně) exponovat určité události a současně určovat pořadí důležitosti exponovaných událostí, jež tvoří součást veřejného prostoru.

Mediovaná demokracie - pojetí demokracie Johna Thompsona jako řádu závislém na globálním a mediálně zprostředkovaném šíření informací.

Objektivita – jeden ze základních normativních požadavků, jež demokratické společnosti uplatňují vůči médiím, resp. jejich obsahům a produktům. Koncept byl podroben mnoha kritikám z řad sociálních vědců, kteří se s odkazem na konkrétní působení médií o objektivitě vyjadřují jako o nedosažitelném ideálu. Profesní teorie žurnalistiky definují objektivitu jako soubor novinářských postupů nezbytných pro věrohodný popis reality. Novináři by podle nich měli zejména a) ověřovat informaci alespoň ze dvou na sobě nezávislých zdroji, b) oddělovat fakty od názorů, c) opatřovat názory odkazem na zdroj informací a d) zveřejňovat názory protistran.

Úkoly pro zájemce:

  • 1. Jakých pět období utváření vztahu mezi médii a politikou lze vymezit v moderní minulosti české politické kultury? Vyhledejte prosím v textu http://clanky.rvp.cz/clanek/c/ZVOF/556/MEDIA-A-POLITIKA.html/
  • 2. V knize Systémy médií v postmoderním světě představili její autoři tři modely mediálních systémů. Jde o liberální model (převažující v Británii, Irsku a Severní Americe), demokraticko-korporativistický model (převažující v severní kontinentální Evropě) a model polarizovaného pluralismu (týkající se středomořských zemích jižní Evropy). Pro liberální model je typická relativní dominance tržních mechanismů a komerčních médií. Demokraticko-korporativistický model charakterizuje tradiční soužití komerčních médií a médií provázaných s organizovanými sociálními a politickými skupinami a relativně aktivní, avšak legislativně omezená role státu. V modelu polarizovaného pluralismu jsou vysledovatelné integrace médií a stranické politiky, silná role státu a slabší historický rozvoj komerčních médií. Prostudujte si charakteristiky jednotlivých modelů a všímejte si toho, jak je autoři používají k vysvětlení mediálních systémů jednotlivých zemí a na jakých příkladech ukazují, zda a jak mediální systém každé země tyto vzorce naplňuje.

Literatura:

  • Berger, P. L., Luckmann, T. 2000. Sociální konstrukce reality. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
  • Bredd, Warren. 1997. “Social Control in the Newsroom. A Functional Analysis.” Pp. 107-122 in Berkowitz, D. (ed.): Social Meanings of News. Thousand Oaks: Sage.
  • Curran, James. 2000. “Nový pohled na masová média a demokracii.” Pp. 116-164 in Politická komunikace a média. Praha: Univerzita Karlova.
  • Curran, James. 2002. Media and Power. London – New York: Routledge.
  • Deanová, Jodi. 2004. “Kybersalony a občanská společnost.” Pp. 193-225 in Marek Hrubec (ed.): Globální spravedlnost a demokracie. Praha: Filosofia.
  • Habermas, J. 1996. Between Facts and Norms: Contributions to a Discourse Theory of Law and Democracy. Cambridge: Polity.
  • Habermas, J. 2000. Strukturální přeměna veřejnosti. Praha: Filosofia.
  • Hallin, D. C., Mancini, P. 2008. Systémy médií v postmoderním světě. Praha: Portál.
  • Heywood, Andrew. 2004. Politologie. Praha: Eurolex Bohemia.
  • Hvížďala, Karel. 2000. Média a moc. Praha: Votobia.
  • Jirák, Jan, Říchová, Blanka. 2000. “Politická komunikace a média.” Pp. 5-20 in Politická komunikace a média. Praha: Univerzita Karlova.
  • Jirák, Jan. 2001. “Medializace jako strašák politiky.” Pp. 203-209 in Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a české zájmy I. Praha: Karolinum.
  • Jirák, Jan. 2006. “Média a politika.” Přístupné z: http://clanky.rvp.cz/clanek/c/ZVOF/556/MEDIA-A-POLITIKA.html/
  • Mašek, Vojtěch. 2011. „Média jako demokratický veřejný prostor?“ Paidea: Philosophical e-journal of Charles University 2-3 (8): 1-15.
  • McCombs, Maxwell. 2009. Agenda setting: nastolování agendy – masová média a veřejné mínění. Praha: Portál.
  • McNair, Brian. 2004. Sociologie žurnalistiky. Praha: Portál.
  • Reifová, Irena (ed.). 2004. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál.
  • Schulz, Winfried. 2004. “Proces politické komunikace: vymezen problémů a kladení otázek.” Pp. 9-27 in Schulz, Winfried, Reifová, Irena (eds): Analýza obsahu mediálních sdělení. Praha: Nakladatelství Karolinum.
  • Soloski, John. 1997. “News Reporting and Proffesionalism. Some Constraints on the Reporting of the News.” Pp. 31-50 in Berkowitz, D. (ed.): Social Meanings of News. Thousand Oaks: Sage.
  • Škodová, M. 2006. „Veřejnost a politika v mediované demokracii. Poznámky k roli médií ve veřejné sféře“. Pp. 71-78 in Kunštát, Daniel (ed.), České veřejné mínění: výzkum a teoretické souvislosti. Praha: Sociologický ústav AV ČR.
  • Thompson, John. B. 2004. Média a modernita: Sociální teorie médií. Praha: Karolinum.
  • Tuchman, Guye. 1978. Making News. A Study in the Construction of Reality. New York : Free Press, 1978.

Kontrolní otázky

Otestujte si znalosti z kurzu Jsou média hlídacím psem demokracie? Vztah médií a politiky

Zahájit test

Otestujte si znalosti z e-kurzu:

Jsou média hlídacím psem demokracie? Vztah médií a politiky

Zahájit test

Přehled všech
e-learningových kurzů

Kontakty

E-mail: ms@mup.cz

Napište nám

Nesprávný formát emailové adresy.
Zpráva odeslána. Chyba při odesílání.

Sledujte nás na Facebooku

Sledujte náš Twitter

Twitter @mediapodlupou