Lekce 3.1. | autor: Michal Šimůnek

O některých důsledcích digitalizace novinářského vyprávění

Úvod

Svět médií, sociální interakce a zejména pak tištěné žurnalistiky prošel v posledních přibližně dvaceti letech nejrychlejší a zřejmě i nejradikálnější proměnou v celé své dosavadní historii. Příčinou těchto proměn byl nástup digitálních technologií, které činí z nedávno ještě nových médií (např. televize a rozhlas) média stará nebo alespoň zastaralá. Důsledky digitalizace jsou rozsáhlé, komplexní a zejména v devadesátých letech byly přijímány s velkými obavami o osud žurnalistiky. Ačkoli i dnes existují silné nejistoty ohledně životaschopnosti celých mediálních segmentů, digitální technologie přestaly být vnímány jako nástroj destrukce staré dobré žurnalistiky a namísto toho jsou vítány jako kreativní výzva k rozvoji jejích nových podob.

Výklad základních pojmů a problémů

Bez nároků na úplnost si níže představíme několik pojmů a problémů, které se váží k tzv. digitálnímu obratu v (tištěné) žurnalistice. Zaměříme se jen na některé z pojmů, které jsou v diskusích o digitální žurnalistice zmiňovány nejčastěji.

Digitální imigranti a digitální domorodci, atomy a bity

Rozdíl mezi digitálními imigranty (digital immigrants) a digitálními domorodci (digital natives) zavedl do diskuse o důsledcích digitalizace Marc Prensky [PRENSKY 2001a, PRENSKY 2001b], výrazně s ním dále pracovali např. John Palfrey a Urs Gasser [PALFREY, GASSER 2008]. Za digitální imigranty jsou považováni ti, kteří se narodili ještě v analogovém světě a kteří dnes hledají způsoby, jak žít ve světě, jenž je stále více digitální. Digitální domorodci jsou ti, kteří se narodili po roce 1980, mají přístup k digitálním technologiím a Internetu, mají znalosti a dovednosti nutné k užívání těchto technologií a v podstatě nikdy nepoznali jiný svět než ten prosycený digitálními médii. Rozdíl mezi digitálními imigranty a domorodci je často zmiňován jako základní rámec pro vysvětlení nových způsobů interakce, komunikace a např. vzdělávání, které přichází s digitálními médii a kterým se digitální imigranti jen pozvolna a mnohdy namáhavě přizpůsobují.

S rozdílem mezi imigranty a domorodcisouvisí další dichotomie sloužící k pochopení rozdílů mezi „starými“ a „novými“ médii: atomy vs. bity. Tuto distinkci zavedl Nicholas Negroponte v knize Digitální svět [NEGROPONTE 2001]. Zatímco atomy patří do fyzického světa, bity jsou základním stavebním kamenem – Negroponte hovoří o DNA informace – digitálního světa. Pokud chceme žít v digitálním světě, pak musíme pochopit, jak se změnila povaha komunikace a společnosti ve chvíli, kdy informace již nejsou vázány na atomy, nýbrž právě na bity, se kterými lze rychle a snadno manipulovat, míchat je mezi sebou atd.

Hypertext

Hypertext je stále text, od tradičního lineárního textu se však odlišuje síťovou povahou, tedy nelinearitou. Hypertext je tak vlastně strukturou uzlových bodů (lexií, symbolů apod.), které jsou asociativně propojeny do síťové struktury elektronickými cestami. Tento typ textu nabízí nový způsob narace a čtenářského zážitku: autorství textu je svým způsobem upozaděno, neexistuje žádný centrální text, kterému by byly hierarchicky podřízené jiné texty, do popředí se dostává aktivní čtenář, který si sám volí cestu otevřeným hypertextovým příběhem. Každé další čtení je tak de facto „publikováním“ nového textu, čtenář se do určité míry stává autorem textu [srv. např. LANDOW 1998]. Hypertext je velmi úzce spojen s digitálním kódem a Internetem, který je předpokladem jeho fungování. Hypertext je zároveň klíčovým rysem, který odlišuje digitální média od tištěných médií. S pojmem hypertext přišel v 60. letech Theodor H. Nelson, idea hypertextu se však objevila již ve studii Vannevara Bushe nazvané As We May Think [BUSH 2003].

Multimédia a hypermédia

Multimedialita, respektive hypermedialita jsou považovány za jednu z klíčových charakteristik digitálních médií. Termín multimédia není zcela jednoznačný, jak upozornil např. Pierre Lévy [2000], podle něhož je přesnější mluvit o multimediální komunikaci spíše ve chvíli, kdy je užíváno několika komunikačních kanálů, než v souvislosti s integrací různých médií do jednoho unimédia. Avšak právě ve smyslu intengrace různých médií prostřednictvím digitálního kódu je pojem multimédia používán v souvislosti s digitalizací. Řečeno slovy Nicholase Negroponta, v případě multimédií „nejde o nic jiného než o propojení bitů různého původu“ [NEGROPONTE 2001: 20].

Přijmeme-li tuto definici multimédií, snadno dojdeme k vymezení pojmu hypermédia, která můžeme chápat jako propojení multimédiálních obsahů s hypertextem. Multimédia, hypermédia (či např. nová média) pak můžeme souhrně označovat jako digitální média. Termíny multimédia a hypermédia jsou v podobě přívlastku často kladeny před slovo „žurnalistika“, čímž je naznačováno, že žurnalistické obsahy se přesouvají z oblasti analogových médií do světa digitálních médií, z roviny lineárních příběhů do roviny digitálního vyprávění.

Interaktivita, participatorní a občanská žurnalistika

Interaktivita je velmi často v souvislosti s digitálními médii chápána ve smyslu aktivního pohybu v hypertextové síti. Tato forma interaktivity – kdy se čtenář stává v průběhu čtení autorem textu do té míry, do jaké si sám určuje, jakou cestu pavučinou hyperodkazů bude sledovat – je však jen jedním z příkladů interaktivity digitálních médií. Hypermediální obsahy jsou totiž mnohdy a zejména interaktivní ve smyslu výrazně zvýšené participace a kolaborace čtenářů/diváků na produkci mediálních obsahů.

Rozsáhlá řada interaktivních prvků svázaných s povahou hypermédií v mnoha ohledech ruší „analogové“ pojetí novináře a novinářské profese a zřejmě nejvýraznějším způsobem proměňuje způsoby produkce, distribuce a čtení žurnalistických obsahů. Jak poznamenal Pierre Lévy, na digitálních médií je podstatné zejména to, že umožnila komunikaci typu všichni – všichni. [LÉVY 2000: 58]. Komunikace všichni – všichni tak vlastně znamená, že hranice mezi novinářem, událostí, publiky a obsahem se rozplývají a zejména oddělení autora a čtenáře činí nepodstatným. Interaktivita hypermédií je tak založena zejména na umocnění možností spolupráce, podílení se na vytváření mediálních obsahů, jejichž produkce je přetvářena v mnoha ohledech do podoby kolaborativních a crowdsourcingových projektů.

Hypermediální žurnalistika a digitalizace tak ve výše uvedeném smyslu výrazně umocnila směřování žurnalistiky k tzv. občanské či participatorní žurnalistice. Občanská žurnalistika přináší řadu nových tendencí typu komunitního a hyperlokálního zpravodajství a nová on-line pravidla vytváření hypermediálního zpravodajství. Participatorní žurnalistika však není samotnými novináři přijímána zcela jednoznačně. Na jedné straně je vítána skutečnost, že všichni mají potenciálně možnost vyprávět příběhy, místo aby je za ně vyprávěl někdo jiný. Na druhé straně se objevují kritické a alarmující hlasy, které v občanské žurnalistice vidí hrozbu informačního přesycení (co se stane, když všichni budou psát o všem?), ztráty kredibility a deprofesionalizace novinářské profese.

Informační přesycení, Velký bratr a digitální propast

Důsledky digitalizace pro svět médií a žurnalistiku nelze pouze nekriticky vítat. Na riziko deprofesionalizace jako důsledku participatorní žurnalistiky jsme upozornili výše. Mezi další hrozby patří např. informační a senzuální přesycení. Digitalizace totiž mimo jiné znamená zvýšenou produkci mediálních obsahů. Problematické tak už není ani tak digitální obsahy produkovat, jako spíše je distribuovat tak, aby je potenciální čtenáři či diváci vůbec našli. Na straně diváků se pak klíčovou otázkou stává problém, jak potřebnou informaci najít a jak z nalezených informací vybrat tu relevantní a důvěryhodnou (zadáte-li do Googlu termín „digital journalism“ obdržíte stovky stran odkazů nad nimiž je drobným písmem uvedeno „About 100,000,000 results“).

Rétorika osvobození a demokratizace spojovaná s participatorním a kolaborativním potenciálem hypermédií se pak musí vypořádat zejména se dvěma dalšími problémy: s problémem Velkého Bratra a digitální propasti. Hlubší ponoření do digitálního světa totiž vždy znamená i hlubší odhalení sebe sama. Veškeré digitální stopy, které zanecháváme na sociálních sítích, při běžném surfování po Internetu apod. mohou (nebo jsou?) monitorovány a vyhodnocovány a nikdy si vlastně nemůžeme být jisti, že nemohou být proti nám někým zneužity. Druhým hlavním úskalím digitálního obratu je problém digitální propasti (digital divide), který jednoduše řečeno znamená, že důsledky (pozitivní i negativní) digitalizace jsou omezeny jen přibližně na jednu šestinu světové populace, která má přístup k digitálním technologiím a zejména Internetu (v obdobném smyslu se rozevírá digitální propast mezi digitálními domorodci a digitálními imigranty).

Závěr

Povahu soudobé digitální žurnalistiky lze nejlépe pochopit pokud odložíme tištěné noviny, vstoupíme do digitálního světa, začneme číst, dívat se, poslouchat a také psát, fotografovat, natáčet a publikovat. Proto závěrem odkazuji jen namátkově na několik webových stránek, kde se lze setkat s vrcholnou podobou digitální žurnalistiky popřípadě dokumentarismu:

The New York Times - Photos and Multimedia: <http://www.nytimes.com/pages/multimedia/index.html
Magnum In Motion <http://inmotion.magnumphotos.com/
NFB Interactive <http://www.nfb.ca/interactive
ProPublica <http://www.propublica.org/
The Guardian <http://www.guardian.co.uk/
Zeit Online <http://www.zeit.de/index

ZASTAVENÍ č. 3.1

Shrnutí základních myšlenek

Digitalizace žurnalistiky se odehrává zejména ve dvou vzájemně se prolínajících rovinách: a) multimedializace a hypermedializace; b) výrazný nárůst interakce, participace a možností sdílet či spoluvytvářet mediální obsahy.
Důsledky digitalizace jsou pro žurnalistiku ambivalentní: na jedné straně digitalizace výrazným způsobem ohrozila tradiční podoby žurnalistiky (prozatím zejména tištěnou žurnalistiku), na straně druhé přinesla záplavu nových možností a podob žurnalistické práce.
Často zmiňované pozitivní důsledky digitalizace nejsou bezvýhradně vítány: participatorní žurnalistika je často odmítána z důvodů deprofesionalizace; nadšení z demokratizace vytváření mediálních obsahů je mírněno poukazem na digitální propast; nárůst tvořivosti digitálně aktivních jedinců a skupin může vést k nárůstu informačního a senzuálního přesycení.

Pojmy k zapamatování:

Hypertext, multimédia, hypermédia, interaktivita, participatorní a občanská žurnalistika, sdílení, kolaborativní projekty, digitální propast, digitální domorodci, digitální imigranti, atomy, bity, deprofesionalizace, informační a senzuální přesycení.

Dobrovolné úkoly pro zájemce:

Prostudujte si webovou stránku Multimedia: From Wagner to Virtual Reality http://www.w2vr.com/ a doplňte si znalosti o technologických a ideových konceptech stojících za zrodem digitálních médií.

Podívejte se na online mutaci deníku The New York Times http://www.nytimes.com/pages/multimedia/index.html a na online mutaci některého českého celostátního deníku (např. http://www.idnes.cz/, http://www.lidovky.cz/>, http://www.pravo.cz/). Zamyslete se nad rozdíly a pokuste se vymezit, co v českých online denících chybí.

Literatura:

Základní:

ČUŘÍK, Jaroslav (2012). Nové trendy v médiích I. Online a tištěná média. Brno: Masarykova univerzita.
LÉVY, Pierre (2000). Kyberkultura. Praha: Karolinum.
NEGROPONTE, Nicholas (2001). Digitální svět. Praha: Management Press – Softwarové noviny.
OSVALDOVÁ, Barbora, Alice TEJKALOVÁ (eds.) (2009). Žurnalistika v informační společnosti: digitalizace a internetizace žurnalistiky. Praha: Karolinum.
PAVLÍČEK, Antonín (2010). Nová média a sociální stíě. Praha: Oeconomica.

Pro doplnění:

GIBSON, William (2010). Neuromancer. Plzeň: Laser-books.
LÁBOVÁ, Alena – Filip LÁB (2009). Soumrak fotožurnalismu? Manipulace fotografií v digitální éře. Praha: Karolinum.
LANDOW, George, P. (1998). „Hypertext a kritická teorie – Hypertextový Derrida, poststrukturalista Nelson?“ Biograph 6: 9–21.
MACEK, Jakub (2011). „Poznámky k vývoji studií nových médií.“ Mediální studia 5 (1): 6–35.

Kontrolní otázky

Otestujte si znalosti z kurzu O některých důsledcích digitalizace novinářského vyprávění

Zahájit test